Rozhovor s historikem Volodymyrem Vjatrovyčem o potížích, bolestech i nadějích současné ukrajinské historiografii a aktuálním dění ve společnosti druhé největší evropské země

Po dvaceti letech se většinou začíná mluvit o prožitých traumatech, řekněme „léčit se”. Odehrává se takový proces dnes na Ukrajině?

Překonání totalitní minulosti na oficiální úrovni zatím neproběhlo. Různé občanské iniciativy odhalují pravdu o hrůzách komunistické minulosti. Na státní úrovni se takové snahy realizovaly jen v letech 2005-2010, kdy byl založen Ukrajinský ústav národní paměti, začaly se otevírat archivy. Otázkám dějin dávala prostor téměř všechna média. Ukrajinci následovali další národy východní Evropy, které procházely „léčením se” už dříve. Ale proces byl uměle přerušen roku 2010, kdy se k moci dostala vláda Viktora Janukovyče se snahou rehabilitovat sovětskou minulost.

V posledních letech vychází na Ukrajině velké množství knih o ukrajinské historii. Dříve takové knihy vůbec nebyly. Začali se lidé o dějiny vlastní země víc zajímat?

Poptávka po historii vzrostla. Ještě donedávna bylo těžké najít v knihkupectvích knihy o ukrajinských dějinách, teď jsou jich stovky. Zvýšil se počet i kvalita – dříve šlo jen o vzpomínky, dokumenty, nyní máme analytické studie i tematické práce. Zrodila se populárně naučná literatura. Ukrajina dnes prožívá boom zájmu o historii. Objevují se filmy na historická témata, fungují specializované internetové portály. To vše je možné díky otevření archivů a silné generaci mladých ambiciózních historiků.

V čem je ukrajinská historiografie specifická?

Naše historiografie se teprve začíná formovat. Na rozdíl od mnoha postkomunistických zemí (například Polska či Česka) jsme v sovětských dobách žádnou vlastní historiografii neměli. Její představitelé byli buď zlikvidováni ve třicátých až padesátých letech, emigrovali, nebo se morálně zlomili. Mnoho období či osobností našich dějin se nikdy nezkoumalo, máme v minulosti spousty bílých míst. Chybí ucelené koncepce, fakticky se dosud nezformoval „ukrajinský pohled” na dějiny, zvláště 20. století.

Jaké jsou nejaktuálnější a nejpalčivější otázky dnešní ukrajinské historiografie?

Nejdiskutovanější zůstává 20. století. Není se čemu divit, když se informace o této éře nejvíce utajují a překrucují. Velice živě se diskutují témata povstaleckého hnutí na střední a jižní Ukrajině po pádu ukrajinského státu roku 1921, komunistické represe a hladomor 1932-1933, nacionalistická ilegalita na západní Ukrajině ve čtyřicátých a padesátých letech, disidentské hnutí.

Jaký je rozdíl mezi mladými historiky, kteří nezažili sovětskou dobu, a jejich staršími kolegy?

V SSSR byli historici představiteli tzv. ideologické fronty. Jejich práce stála na faktografickém zdůvodňování koncepcí, které vypracovali partajní ideologové. Shora přišla idea o odvěké jednotě ukrajinského a ruského národa a odpovědí byly tisíce knih, které to dokazovaly. Taková práce deformovala i ty nejtalentovanější vědce. Za posledních dvacet let vyrostla nová generace, která nikdy nepsala na zakázku, má lepší vzdělání, často zahraniční, naši minulost hodnotí nestranně a nepředpojatě. Pro většinu mladých historiků je sovětská éra jednoznačně obdobím okupace ukrajinských zemí trvající mezi lety 1921 a 1991. Pro mladé lidi, kteří nebyli aktivní součástí sovětské společnosti, je mnohem jednodušší se od ní distancovat. Starší generace často nedovede přijmout koncepci okupace čistě z osobních důvodů – my jsme tehdy žili, pracovali, proto to není okupace; my jsme s vládou spolupracovali, takže jsme kolaboranti?

V roce 2010 začalo zasahování politiků do práce historiků. Vy jste byl odvolán z místa ředitele Archivu SBU (Služba bezpeky Ukrajiny – pozn. aut.). Archivy se zavírají, dochází k perzekucím konkrétních osob, z učebnic se vyškrtávají data, jejich autoři dostávají instrukce, jak vykládat ty které události. Jaký tohle může mít vliv na mládež?

Cenzurou historie škodí vláda sama sobě. Snahy vrátit minulost zpět skončí porážkou. To bude velká prohra, kterou vláda definitivně ztratí svou legitimitu. Takové kroky vyvolávají zdravé rozhořčení, a mládež se naopak ještě víc zajímá o dobu a osobnosti, které měly být vymazány z dějin či literatury. Posledních vzpomínkových akcí u příležitosti výročí hladomoru, které vláda ignorovala, se zúčastnilo mnohem víc mládeže, než v dobách, kdy byly organizovány oficiálními místy.

Vychází i množství beletrie s historickou tematikou, která má obrovský úspěch (např. autorů Oksany Zabužko, Vasyla Škljara, Volodymyra Lyse). Zdá se, že vláda dělá jedno a společnost cítí něco zcela odlišného.

Vláda vůbec nevnímá potřeby a nálady společnosti. Dělá to dojem, že ukrajinští velmoži žijí na jiné planetě a nejsou schopni se přiblížit lidem, dokonce i když je to v jejich zájmu. Šedesát procent Ukrajinců považuje hladomor za genocidu a náš prezident to na mezinárodní úrovni popře. Vláda se snaží zaplnit ukrajinské informační pole knihami a filmy ruské výroby, které glorifikují sovětskou minulost, zatímco bestsellery se stávají knihy O. Zabužko o UPA nebo V. Škljara o bojích proti sovětské okupaci.

V lednu byl na Ukrajině přijat zákon č. 8755 dovolující likvidovat archivní dokumenty počínaje rokem 1946 prakticky z jakéhokoli důvodu. Archiválii lze zničit proto, že je dubletní, nenávratně poškozena či nemá historickou cenu, přičemž tato kritéria nejsou jasně definována. Jak je takový zákon odůvodněn?

V Evropě se snaží zachránit jakékoli materiály, které mohou osvětlit minulost. Německo dvacet let uchovávalo skartované dokumenty Stasi, dokud nové technologie nedovolily jejich obnovu. Zákon iniciovaný státní archivní službou demonstruje ignorantství těch, kteří mají uchovávat naši minulost. Bohužel, nepřekvapuje to, když si uvědomíte, že archivnímu rezortu velí člen komunistické strany.

Proč se politici se snaží utajovat nedávnou minulost? Vždyť většina dokumentů byla již na sklonku osmdesátých a počátkem devadesátých let odvezena do Moskvy nebo zničena?

Hlavním cílem ideologie vlády je idealistický obrázek SSSR. Janukovyč se chce zalíbit Kremlu, s jehož podporou počítá. Chce si vyzkoušet roli „neo-sovětského” vůdce, který může potlačovat svobodu slova a veřejné aktivity. Proto je nutné uzavřít přístup k informacím, které odhalují skutečnou tvář sovětského režimu. Současnou vládu neděsí ani tak existence kompromitujících materiálů na své představitele, jako možnost konečného přehodnocení sovětské éry, možnost toho, že díky dokumentům a výzkumům společnost překročí hranici, za níž již nebude možný návrat k totalitní minulosti.

Proběhly v devadesátých letech na Ukrajině lustrace, když k nim byla politická vůle? Není dnes pozdě?

Bohužel, na Ukrajině v devadesátých letech vedení národnědemokratických stran udělala kompromis s předchozí vládou. Lustrace nezvládli ani ti, kdo se dostali k moci po Oranžové revoluci roku 2004. Ale myslím si, že myšlenka lustrací je na Ukrajině dosud aktuální, společnost má jednoznačně zájem zhodnotit strašlivé události svých dějin.

V jednom rozhovoru jste řekl, že Ukrajinci nechápou, co to byla KGB, co znamenala spolupráce s ní. Možná Ukrajinci nechápou (nebo nechtějí chápat) i to, že komunismus byl zločinný systém?

Přesně tak, lustrace jsou možné jen ve společnosti, která chápe, nakolik zločinný komunistický režim byl. Pouze uvědomění si a odsouzení tohoto systému může garantovat nemožnost jeho návratu. A jen na takovém základě bude možné morálně či jinak odsoudit lidi, kteří s ním spolupracovali. Ukrajinci mají dostatek odvahy k tomu, aby se otevřeně podívali na svoji těžkou minulost. Nemají ji ti, kdo se staví do role národní elity a omezují přístup k informacím.

To je paradoxní – hladomor dle historika Jaroslava Hrycaka sjednocuje ukrajinskou společnost východu i západu země. Hladomor byl dílem NKVD (posléze KGB), proč tedy Ukrajinci nechápou jeho zločinnost?

Mezi Ukrajinci dodnes funguje tzv. stockholmský syndrom, kdy oběť obhajuje svého kata. Největší podporu měli komunisté vždy v oblastech, které nejvíce trpěly za hladomoru. Toto téma bylo absolutní tabu, lidé si hladomor pamatovali, ale zřídka se o něm bavili byť jen v rodinném kruhu. U mnoha lidí se vzpomínky shodují s oficiálními sovětskými historickými diskurzy. Když se dovědí o zločinech komunistického systému, zdaleka ne všichni je vztáhnou na své rodinné vzpomínky či tragédie. Ale jsem přesvědčen, že tyto dvě roviny se nakonec sejdou a dojde k poznání naší minulosti na národní i individuální úrovni.

Dotkněme se tématu UPA, která je dodnes i v české společnosti přijímána nejednoznačně.

V sovětských dobách byli povstalci jednoznačnými antihrdiny oficiální propagandy. I na územích, kde nikdy neoperovali, zůstala po nich právě tato „paměť”. Na západní Ukrajině, kde měla snad každá rodina někoho spjatého s UPA, fungovala paměť o povstalcích jako o našich chlapcích. Tajně se o nich zpívaly písně, vyprávěly hrdinské příběhy, tajně se uchovávaly jejich hroby. Historici mají spoustu práce, aby odhalili pravdu o UPA, o jejích cílech a metodách boje, a zdolali sovětské stereotypy, které dosud dominují u části Ukrajinců.

V dokumentárním filmu Cena svobody o Stepanu Banderovi je řečeno, že Bandera se stal mýtem jak pro sovětskou propagandu, která z něj dělala všemocného ďábla, tak pro ty Ukrajince, pro něž byl jediným symbolem svobody. Bandera byl prohlášen národním hrdinou Ukrajiny, jak to Ukrajinci přijímají a čím je pro vás?

Bandera byl talentovaný organizátor ilegality. Neobyčejně smělý a připravený k sebeoběti, dvakrát šel na smrt za své přesvědčení. Proto se stal symbolem pro tisíce Ukrajinců. Symbolem ukrajinského nacionalismu byl i pro sovětskou moc, což zvláště podpořilo jeho popularitu v celém SSSR, kde se jakékoli projevy nacionalismu nazývaly „banderovštinou”. Ocenění národní hrdina si určitě zaslouží. Často je skepticky nazýván „pouhým symbolem”, i když ve skutečnosti zůstal symbolem po celý svůj život – to je neobyčejně těžké břemeno a výzva. Bandera je důstojně nesl až do své smrti roku 1959 z rukou agenta KGB.

Nechal jste se slyšet, že současné Rusko je karikaturou SSSR a současná Ukrajina je karikaturou Ruska. Máte na mysli „nostalgii” či módu sovětských dob? Nebo v tom spatřujete přímou rehabilitaci sovětské minulosti?

Móda sovětského je na Ukrajině vlastní jen současnému vedení země. Ve společnosti lze postřehnout pouze náznaky jakési nostalgie, která je silnější mezi penzisty a téměř se nevyskytuje mezi mladými. Většina Ukrajinců si dávno a dosti jasně vybrala evropský směr rozvoje. Chybí jen důslední politici schopní proměnit toto přání ve skutečnost.

Často se setkávám s tím, že Ukrajinci neznají minulost vlastní rodiny. Když se na to začnou mladí vyptávat rodičů, slyší: k čemu ti to bude? Byla ta traumata natolik hrůzná, že lidé chtějí zapomenout i na vlastní předky? Začít rodinnou historii od nuly nelze, vždy nás dožene a traumata pak mohou být ještě hlubší.

Oksana Zabužko velice trefně nazvala svůj román Muzeum opuštěných tajemství (česky vyjde letos – pozn. aut.). Celá naše země je takové muzum; tajemství jsou v každé rodině, neboť lidé neměli možnost po několik generací říkat potomkům pravdu. Uměle se přerušoval důležitý řetězec předávání informací a společné zkušenosti, která v podstatě tvoří národní společenství. Odhalení těch tajemství se nelze vyhnout. A přese všechna dramata, která může takové odhalení doprovázet, to vede k morální očistě společnosti.

Na Ukrajině hraje historie velkou roli. Možná, že kdyby se lidé začali zajímat o své „malé” historie, našli by více společného, a „velké” osobnosti či události by je už tolik nerozdělovaly?

Neznámé rodinné historie, málo známý obecně národní narativ – to vše dovoluje manipulovat ukrajinskou minulostí. Ale postupně se bílá místa zaplňují. Proces probíhá ze dvou stran – obyčejní lidé odhalují malá tajemství vlastních rodin, historici vracejí historii její opuštěné stránky. Setkání těchto dvou směrů vede ke vzájemnému korigování a vytváření vlastní historické paměti.

V čem vidíte současné zaujetí západních historiků Sovětským svazem a dějinami zemí bývalého sovětského bloku?

Objevuje se mnoho prací zahraničních historiků o ukrajinské minulosti. V roce 2010 vyšlo dílo Timothyho Snydera Krvavé země (Bloodlands), jehož hlavním tématem je Ukrajina. Dále se objevila monografie Normana Naimarka Stalinovy genocidy (Stalin’s Genocides), která pojednává i o hladomoru. V Česku a na Ukrajině vyšly publikace o UPA. Ukrajinské dějiny přitahují zahraniční historiky. Je tu nespočet zajímavých témat, která nikdo nezkoumal. Ukrajina byla ve 20. století v epicentru světových kataklyzmat a studium její minulosti může objasnit mnohé ve světových dějinách. Mladá ukrajinská historiografie má tedy slušnou šanci zocelit se mezi nejlepšími představiteli světové historické vědy.

Rozhovor připravila Rita KINDLEROVÁ

DĚJINY A SOUČASNOST 4|2012

Volodymyr VJATROVYČ (nar. 1977) je ukrajinský historik zabývající se osvobozeneckým hnutím na Ukrajině. V letech 2008–2010 byl ředitelem Archivu SBU. Vystudoval historii na lvovské univerzitě, publikuje studie i populárně naučné texty o UPA, podílí se na chodu několika institucí, muzeí a ústavů, zvláště Centra pro studium osvobozeneckého boje. Mezi jeho nejvýznamnější monografie patří Nájezdy UPA na územích Československa (2001), Postoj OUN k Židům: formování pozic na pozadí katastrofy (2006), Druhá polsko-ukrajinská válka, 1942–1947 (2011), Dějiny s označením „Tajné“ (2011), je spoluautorem encyklopedie Ukrajinská povstalecká armáda. Dějiny neporažených.